A. Recenzovaná část
Tomáš Bárta Pražák (Národní muzeum, Knihovna Národního muzea)
Petra Hečková (Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická)
Lucie Bartůňková (Univerzita Pardubice, Fakulta restaurování)
Pavel Voltr | Jitka Bílková (Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická)
Článek je krátkým exkurzem do historie restaurování knih na českém území před rokem 1900. V prvé řadě upozorňuje na některé známé písemně doložené restaurátorské zásahy datované od 16. století. Dále se soustřeďuje na jeden z exemplářů Mattioliho Herbáře ze sbírek Knihovny Národního muzea, který nese známky opakovaných oprav v časovém období od 18. do 20. století, u nichž jsou známi konkrétní realizátoři zásahů a lze v tomto případě i demonstrovat rozdílné přístupy v jednotlivých etapách. Nejde však o komplexní studii, ale spíše o drobnou sondu motivující k dalšímu výzkumu v této oblasti.
Kámen je jedním z tradičních materiálů, které se uplatňovaly v sepulkrální tvorbě. Zpočátku dominovaly snadno opracovatelné sedimentární horniny (pískovce, arkózy, případně vápence), od poloviny 19. století se však setkáváme s narůstající variabilitou druhů hornin využívaných jako surovina v pomníkové tvorbě. Na příkladu náhrobků z oblasti rakouského (československého) západního Slezska je demonstrováno, jakým způsobem se v moderním sepulkrálním umění jednotlivé druhy dekoračního kamene uplatňovaly, a nakolik jejich využívání ovlivnil rozvoj těžby a průmyslového zpracování tvrdých leštitelných hornin od poslední čtvrtiny 19. století. Výsledky terénního průzkumu dvou hřbitovů ukazují, že obliba domácí kamenné suroviny nebyla tolik ovlivněna importem žádaných druhů dekoračního kamene ze Skandinávie, jako tomu bylo na jiných místech střední Evropy. Místní horniny, tzv. slezská žula a slezský mramor, těžené v západním Slezsku i pro zakázky na sepulkrální monumenty, měly v náhrobní tvorbě trvalé dominantní zastoupení až do poloviny 20. století.
Porcelánová výzdoba je v sepulkrálním umění dosud málo probádanou oblastí. Z hlediska exteriérové expozice však patří porcelán spolu s dalšími křehkými materiály k nejvíce ohroženým doplňkům náhrobků a značná část původní výzdoby tohoto charakteru je v prostředí nevyužívaných hřbitovů již nenávratně ztracena. Příčinou těchto ztrát je nejen chátrání samotných hřbitovních areálů, ale také krádeže mobilních a demontovatelných předmětů. Zvláštní oblastí v rámci využití porcelánu na náhrobcích jsou oválné malované porcelánové desky s pamětními nápisy a někdy také s fotografiemi. Na oválech bývají uvedena nejenom základní životní data zesnulého, ale i krátký poetický text, který se často k jeho životu vztahuje. Nabízí se zde myšlenka, že malované desky, osazované na jinak velmi jednoduché náhrobky z umělého kamene, byly ekonomičtější variantou k jejich nákladnějším kamenným protějškům s texty gravírovanými a tesanými. Jeden z mála dosud částečně dochovaných souborů porcelánových štítků se nalézá na malém venkovském hřbitově v Horním Žďáru.
Příspěvek se zabývá poválečnou historií hřbitovů na Tachovsku a na příkladu osmi lokalit (Bohuslav, Hošťka, Milíře, Nové Domky, Ošelín, Pavlův Studenec, Svatá Kateřina u Přimdy a Tachov) demonstruje, jak probíhala jejich devastace, případně obnova po roce 1989. Poválečná devastace hřbitovů šla ruku v ruce s devastací někdejších německých obcí, nacházejících se v hraničním pásmu a vysídlených po roce 1945. Devastace se přitom netýkala pouze časově omezeného období počátku 50. let, ale demolice opuštěných a chátrajících objektů v Českém lese probíhaly prakticky do 80. let 20. století. Dnes lze někdejší německé hřbitovy na území dnešního okresu Tachov rozdělit na hřbitovy opuštěné, jejichž aktivní využití skončilo nejpozději v roce 1948, a hřbitovy, které plní funkci pohřebiště do dnešní doby. Příspěvek se soustředí především na první skupinu hřbitovů a představuje výsledky terénního průzkumu těchto hřbitovů, zaměřeného především na dokumentaci jejich aktuálního stavu, stavu dochovaných sepulkrálních památek a dále aktuální údržby a způsobu využití těchto lokalit
.