A. Recenzovaná část
Zuzana Macurová (UPOL) | Olga Trmalová (samostatná restaurátorka)
Jakub Potůček (ČVUT)
Kateřina Krhánková | Jan Vojtěchovský (UPCE)
Blanka Veselá | Jakub Ďoubal (UPCE)
V roce 2018 byla v depozitáři státního zámku Valtice nalezena neznámá rozměrná sklomalba ze 17. století. Díky signatuře s datací 1677 bylo možné jako autora jednoznačně identifikovat Gerharda Janssena (1636–1725), sklomalíře a grafika působícího ve Vídni. Janssen ve své malířské tvorbě velice často vycházel z grafických předloh jiných tvůrců. V tomto případě využil tisk Jana Gillisz. van Vliet zachycující nedochované dílo Rembrandta van Rijn. Toto ztotožnění je klíčem k pochopení mimořádné kvality valtického obrazu, který v dosud poznaném oevre Gerharda Janssena vyniká. Grafika je na skleněnou podložku převedena velmi precizně do nejmenších detailů a předloze odpovídají i rozměry obrazu. Janssen svůj obraz vytvořil technikou eglomisé na tabulovém skle o rozměrech 56,5 x 52,8 cm. Na zadní stranu skla je nanesena štětcová kresba hnědou a tmavě červenou barvou. Ve větších plochách autor umně pracoval s lazurní malbu, detaily provedl lineárním kresebným způsobem a využil i rytí do barevné vrstvy. Pozadí bylo kompletně podloženo plátkovým zlatem. V době nálezu byl stav obrazu velmi neuspokojivý – barevné lazury i vrstva plátkového zlata se na poměrně velkých plochách odchlipovaly od skleněné podložky a lokálně byly patrné úplné ztráty malby. Dílo proto prošlo v letech 2019–2020 restaurátorským zásahem, jehož cílem bylo konsolidovat barevnou vrstvu a navrátit malbě její původní čitelnost a estetickou hodnotu. Po restaurování byl obraz opět vystaven na zámku Valtice, s nímž je dlouhodobě spjat. Janssen byl v 70. a 80. letech 17. století v kontaktu s majitelem valtického zámku Karlem Eusebiem z Liechtensteinu. Právě tento význačný sběratel umění dílo od Janssena roku 1677 zakoupil. Křest etiopského komorníka je dnes jediným známým dílem, které můžeme prokazatelně spojit s Janssenovou činností v liechtensteinských službách.

Článek se zabývá současným stavem výzkumu renesančního sgrafita v České republice a snaží se poskytnout obecný přehled o jeho determinujících faktorech v kontextu uměleckohistorického výzkumu a památkové péče. Opakování určitých zavedených tezí a přístupů bez hloubkové analytické reflexe vede velmi často k subjektivním zkreslením, a to i v současném výzkumu. Příkladem toho je fenomén dnes označovaný jako „rudolfínský mýtus“, který je v druhé polovině článku demonstrován několika postřehy k sgrafitovým fasádám zámků v Benátkách nad Jizerou, Brandýse nad Labem a na Martinickém paláci na Hradčanském náměstí v Praze.

Ačkoli funkcionalismus představoval mezinárodní hnutí, v každé zemi, kde se úspěšně prosadil, lze rozpoznat místní či dokonce národní rysy. Ty jsou nejzřetelnější v případě stavebních prvků, které umožnily realizovat principy funkcionalistické architektury a spolurozhodovaly o její charakteristické estetice. Klíčovým stavebním prvkem meziválečného funkcionalismu bylo moderní, průmyslově vyráběné okno (přesněji ocelové okno), které umožnilo smazat dosud nezpochybňovanou hranici mezi exteriérem a interiérem a vtisknout budovám zcela novou vizualitu. Tato studie přispívá prostřednictvím referenčních děl české funkcionalistické architektury k hlubšímu porozumění těmto prvkům, bez nichž by meziválečná architektura na českých zemích ztratila nejen svůj formální výraz, ale i identitu, kterou zčásti formovala vyspělá průmyslová základna.




