A. Recenzovaná část
Matěj Kruntorád | Klára Komosná
Anna Ptáčková
Pavla Dvořáková | Alexandra Kloužková | Mária Kolářová
Ondřej Görtler
Dušana Grešová | Viera Jančovičová | Roman Zelený
Šimon Jáchym Kotalík
Ondřej Lavička | Tereza Boháčková | Václav Gerstner
Jonatan Mates | Tereza Boháčková | Václav Nikendey
Martina Pechová
Katarína Porubčinová | Katarína Kučíková | Katarína Vizárová
Zuzana Poláková | Martin Havlík Míka | Kristýna Jílková | Nikola Klusoňová
Tereza Vrábliková | Šárka Msallamová | Václav Gerstner
Šárka Vyhnánková
Článek shrnuje výzkum výtvarných projevů kultu svatého Jana Nepomuckého v 17. a prvních desetiletích 18. století ve východních Čechách, především v jihovýchodní části regionu v blízkosti historického pomezí Čech a Moravy, a upozorňuje na zajímavé osobnosti mezi jejich fundátory. Vedle církevních korporací (jezuité z Chlumku u Luže, piaristé z Litomyšle) tu patřily k časným propagátorům svatojánské úcty příslušníci věrně katolické šlechty (Zárubové z Hustířan, Trauttmansdorfové z Litomyšle, Libštejnové z Kolovrat, Bubnové z Litic usazení v Doudlebách nad Orlicí) a někteří členové měšťanských elit. Po oficiálním uznání Janovy svatosti se ve třicátých letech 18. století kult rozšířil prakticky do všech vrstev. Kromě Hradce Králové, sídla v roce 1664 nově ustaveného biskupství, kde úcta k nově zaváděnému světci našla nadšené propagátory mezi katolickým klérem i jednotlivými biskupy, patřila k venkovským ohniskům svatojánské úcty také menší města: Litomyšl a Skuteč. Geneze a okolnosti rozšíření tamnější, někdy až emfatické svatojánské úcty, včetně pozoruhodně rozmanitého rejstříku jejích forem v druhé polovině 17. a v raném 18. století, nalezly svou drastickou opozici v defamačních aktech proti svatojánským památkám v regionu v osvícenské náladě po vydání tolerančního patentu na sklonku roku 1781.
Příspěvek se věnuje osobnosti Mathiase Gigela (cca 1660 – po 1718?), pocházejícího z wessobrunnského regionu, který je dnes znám především jako centrum proslulé štukatérské školy. Gigel, specializující se na techniku umělého mramoru, patří k raným inovátorům v oblasti barokního mramorování mimo struktury mnichovských rodinných dílen. Práce se soustředí na rekonstrukci jeho životní dráhy, sleduje jeho působení v Kemptenu, na jižní Moravě, v Praze, a především na schwarzenberském panství, kde se podílel na výzdobě loveckého zámku Ohrada. Text zároveň kontextualizuje jeho činnost ve vztahu k širšímu kulturně-řemeslnému fenoménu wessobrunnské školy a podává nový pohled na migraci a uplatnění štukatérských a mramorářských technik v rámci středoevropského prostoru konce 17. a počátku 18. století. Navzdory značnému rozsahu zaniklých realizací dokládá Gigelova práce technickou vyspělost, invenci a význam pro vývoj barokní umělecké produkce.
Studie se zabývá jižním bočním schodištěm kostela sv. Jakuba v Brně. Hlavní městský chrám byl zbudován v 15.–16. století jako pozdně gotická trojlodní hala. Současný vzhled mu daly úpravy v baroku a zejména v 70. letech 19. století, kdy byl regotizován podle projektu Heinricha Ferstela. Jižní schodiště stavební dějiny kostela svým způsobem odráží. Článek se zaměřuje na stavební analýzu prostoru, pochopení jeho funkce a na řadu středověkých náhrobků druhotně použitých místo schodišťových stupňů. Mezi náhrobky, do 70. let 18. století patrně osazených jako dlažba kostela, se nachází díla z počátku 14. století, stejně jako práce 15. a 16. století. Pozornost věnujeme rovněž empoře, která byla s velkou pravděpodobností jižním schodištěm přístupná. Na základě analýzy pramenů, literatury a nálezových situací navrhujeme datovat schodiště do třech fází – třetí čtvrtiny 15. století, počátek 16. století a doba kolem roku 1771.
Praktické využití integrované ochrany proti hmyzím škůdcům (IPM) není v současné době v prostředí sbírkových institucí v České republice prozatím pravidlem. Cílem tohoto článku je zpracovat poznatky ze zahraničí a přiblížit získané zkušenosti se strategií IPM, která se jeví být pro ochranu před biologickou degradací zásadní. Klíčovými prvky strategie je prevence poškození kulturního dědictví, šetrnost k životnímu prostředí a lidskému zdraví. Výhodou integrované ochrany proti hmyzím škůdcům je upřednostnění využití netoxických přístupů ošetření a minimalizace použití biocidů. Při dodržování daných zásad se tato strategie ukazuje být vysoce účinná. Článek se současně věnuje také novým výzvám spojeným s přítomností invazivních druhů hmyzích škůdců, kterým jsou sbírkové instituce či památkové objekty vystaveny, nebo kterým by mohly čelit v budoucnu. I proto by integrované ochraně proti škůdcům měla být ve sbírkových institucích věnována odpovídající pozornost.